Tondův deník o mřenkách

Vzpomínky na loňskou první ligu uzavírá závod na přehradě Hracholusky.  Závod probíhal o víkendu 10 -11. 10. na revíru revír 431 028 MŽE 4 u obce Těchoděly. V té době byla přehrada upuštěná, voda již poměrně studená a ryby stažené na hloubce. Závodní úsek tvořila zaplavená louka, která klesala do hloubky velmi pozvolně. Šance na chycení větší ryby začínala na 50 metrech vzdálenosti, kde byla hloubka cca 3-4 metry. Na některých úsecích bylo potřeba jít až na 60 metrů. V bližší vzdálenosti se vyskytovaly pouze oukleje. Za hranicí 60-ti metrů ale ryby braly poměrně poctivě a intenzivně se krmily před nadcházející zimou.

Z mého pohledu se jednalo o velmi technický závod, kde nerozhodovala jedna náhodná větší ryba. Důležitá byla technická zdatnost jednotlivých závodníků, schopnost opakovaně nahodit do větší vzdálenosti a samozřejmě přesnost při nahazování. Také se pěkně ukázalo, kdo je schopen pěkně odladit montáže a proměňuje většinu záběrů a kdo chytá ryby víceméně náhodně a neumí si poradit s detekcí záběrů ve větší vzdálenosti.

V prvním kole jsem si vylosoval D1, což byla mělká písečná kosa, kde se táhla mělčina hodně daleko a bylo potřeba nahazovat alespoň šedesát metrů daleko. To je vzdálenost, která v té době byla na hranici mých schopností, čemuž odpovídal i značný rozptyl s jakým jsem si umístil krmení po sektoru. První tři hodiny to ale stejně vypadalo, že to bude úplně jedno. Ryba v zakrmeném úseku nebyla a ke břehu se jí zpočátku moc nechtělo.

Měl jsem ale štěstí na závodníky okolo mě. Vpravo sedící Míra Melcher mě vyškolil v tom, jak je důležité využít každou minutu závodu. Zatímco většina závodníků po úvodním zakrmení pasivně čekala na rybu ve velké vzdálenosti, on zakrmil ještě druhé místo na asi 30ti metrech a začal pomalu odchytávat oukleje. Zkusil jsem jej napodobit, ale moc mi to nešlo a na tři jeho ouklejky jsem já ulovil tak jednu. V té době jsem to nebral, až tak tragicky, ale v celkovém hodnocení mě porazil právě o onu ouklej J

Druhé školení jsem dostal od Pavla Velebného, který seděl po mé levici. Pavel chytal přibližně o deset metrů dál než já a to podstatně přesněji. Za což byl posléze odměněn spodovými rybami a po zásluze získal jedničku v sektoru. Pro mě bylo velmi důležité vidět na vlastní oči, že chytat ryby lze.

Poznámka na okraj, zbytek loňského podzimu, jsem strávil s heavy feedery a intenzivně se učil nahazovat a ověřil si tak, že při troše tréningu lze úspěšně feederem chytat ryby i ve vzdálenostech, které pro mě byly ještě nedávno nepředstavitelné.

Druhý den jsem si vylosoval E7, kde břeh padal do hloubky podstatně rychleji a teoreticky by mělo stačit chytat někde okolo 50-ti metrů. Já jsem zůstal u šedesáti z předchozího dne, ale závodníci v mém okolí šli spíše na 50 a méně. Ryba začala na krmení reagovat podstatně dříve a většina okolo sedících rybářů si během první půl hodinky šáhla na spodovou rybu. Bylo velmi pěkně vidět, že kdo zakrmil přesně tak i pravidelně chytal a kdo si rozházel krmení přes půl sektoru (jako třeba já), tak čekal dlouho na záběr od ryb, které si nerušeně kličkovaly mezi jednotlivými hromádkami krmení. Po asi dvou hodinách závodu se ale situace začala měnit. Blíže a zároveň přesněji lovící závodníci začali mít čím dál méně záběrů a naopak se začalo více chytat z dálky. Nejsem si úplně jistý proč se to stalo, ale zpětně se domnívám, že ryby v příbřežní zóně se prostě vychytaly a nové najížděly pouze z větší vzdálenosti a primárně narazily na kupičky krmení  v dálce a k blíže a přesněji lovícím závodníkům už prostě nedojely.

Nakonec jsem v druhém kole dosáhl průměrného čtvrtého místa, což v konkurenci skvěle chytajícího Martina Maťáka nebo Jako Jakuba Šabaty není až tak špatné. Náš KMK feeder team byl v Hracholuskách čtrnáctý a celkově jsme v první lize LRU feeder skončili šestnáctí a těsně tak uhájili ligovou příslušnost i na další rok.

Zpětně hodnotím Hracholusky jako nejnáročnější ale zároveň nejlepší závod sezóny, kde jsem si sáhl na hranici svých schopností. Závod mě posunul hodně dopředu, ukázal v plné nahotě mé slabé stránky a celkový průměrný výsledek mi zároveň potvrdil, že mezi jednotlivými závodníky jsou stále ještě hodně velké rozdíly a já osobně mám hodně co zlepšovat.

Komentář ke článku (0)

První dva závody první ligy skončily pro náš KMK feeder team katastrofou a před Mušovem jsme byli na zcela posledním místě tabulky.  Na Mušově jsme proto neměli co ztratit a tomu jsem přizpůsobil i taktiku s kterou jsme nastoupili do závodu.

Závodní úsek Pasohlávky je pro mě poměrně dobře známá voda, na které jsem se účastnil již několika feedrových závodů. Jedná se o revír, kde lze obvykle udělat dobrý výsledek pouze na velkých cejnech. Tomu je potřeba přizpůsobit krmení, živé návnady i způsob lovu.

Velkým cejnům se většinou ke břehu moc nechce a ve vzdálenosti kratší než 40 metrů je obvykle šance na pěkné umístění jen za předpokladu, že vítr fouká proti břehu. Z výběru živých návnad je potřeba zajistit kvalitní malou i velkou patentku a dostatečné množství hnojáků. Červů a pinek stačí jenom trocha, mušovští cejni na ně obvykle nemají příliš vekou chuť.

Přípravu na závod jsem bral tentokrát poměrně zodpovědně. Zejména jsem se soustředil na chytání na vzdálenost okolo padesáti metrů. V zásadě se jedná o maximum, na které jsem schopen relativně přesně nahazovat.  V průběhu tréningů jsem zkoušel házet i k šedesáti metrům, ale měl jsem docela problém s opakovatelností náhozů. Celkem často docházelo k tomu, že dva tři náhozy byly pěkně přesné, ale další nához nedoletěl ani na klip. Docházelo tak k přílišnému rozšíření zakrmeného místa.

Velkou výhodou bylo, že týden před ligovými závody probíhal na stejném revíru krajský přebor jednotlivců, kam se mohl přihlásit každý registrovaný závodník. Krajský přebor se tak stal ostrým tréningem pro celou řadu ligových závodníků, kteří si měli možnost ověřit, jak bude zvolená strategie fungovat v konkurenci dalších závodníků.

Já obě kola zkoušel chytat zcela jinak, jak z hlediska vzdálenosti, tak i  v míchání dvou zcela rozdílných krmení. Jednička v prvním kole a sedmička v druhém jasně napověděly, kudy cesta povede a čeho se vyvarovat. Jednoznačně se potvrdilo, že vzdálenost cca 45 metrů v prvním kole funguje výborně, kdežto 35 metrů v kole druhém byl celkem propadák. Navíc jsem měl při kratší vzdálenosti paradoxně větší problém s přesností zakrmení, kdy moje pruty Hardy Marksman Extreme házely na kratší vzdálenost nějak divně J Dále se mi docela podařilo prověřit krmení, kdy standardní cejnová kombinace od MVDE (Gold Pro Bream+ Turbo + Record Zilver) tentokrát fungovala podstatně lépe než černý cejn od Senzasu.

O týden později jsem tak do ligového závodu šel s tím, že nebudu nic zkoušet a prostě udělám to samé. Pro první kolo jsem tak opět namíchal ověřené krmení MVDE, zaklipoval na 45 metrů nakrmil asi 10 košíčků a na asi pátý nához začal chytat cejny. Poctivě jsem jim celý závod dohazoval pod tlamy patentku s hnojákama, za což se mi odměnili tím, že se celých pět hodin vytrvale drželi v zakrmeném místě a přestávku si dali pouze v době, kdy je z krmení vytlačili kapři. Výsledkem tak byla první ligová jednička v sektoru a šance na záchranu pro náš team. Vzhledem k tomu, že Radek přidal krásnou sektorovou trojku, tak nálada po prvním dni panovala výborná.

Na druhý den rosnička hlásila zintenzivnění větrných poryvů a tak většina závodníků zakrmila podstatně blíže s předpokladem, že vítr přitáhne ryby blíže ke břehu. Já jsem tvrdošíjně zůstal na 45 metrech z prvního dne, ale tentokrát to bylo příliš mnoho. První hodina závodu byla poměrně úspěšná a na zvolené vzdálenosti se mi dařilo ryby poměrně pěkně odchytávat. Poté ale vítr podstatně zintenzivnil a já začal mít problém do zakrmeného místa vůbec dohodit. Navíc pokud se mi to zrovna povedlo, tak došlo k tomu, že vítr za letu strhával košíček s krmením do boku a tak jsem měl ve výsledku krmení roztahané přes celý horizont. To se pochopitelně projevilo na množství záběrů a okolní závodníci mě začali nepěkně dotahovat. K mému štěstí se závod o hodinu zkrátil a já tak těsně uhájil druhé místo v sektoru. Nejlépe v sektoru zachytal Karel Skalický, který chytal snad ještě o trochu dál něž já a přitom velmi přesně.

Kluci z teamu si s větrem a vlnami poradili ještě podstatně hůř než já a zbyla na ně v sektoru pouze čísla 8 a 9. Celkově však Mušov pro nás znamenal posun v tabulce a oživil šanci na udržení v první lize LRU feeder.

Jak jsme si na proudné Vltavě ve Vraňanech moc nevěřili, tak na Nový Dvůr (Vltava 20) jsme měli ambice podstatně vyšší. Na proudné řeky se dostaneme třikrát za rok a proto bylo očekávatelné, že nebudeme schopni konkurovat ostříleným Labským vlkům či Kukačkám :-)

Oproti tomu závodní trať Nový Dvůr je situována na řece Lužnici těsně nad soutokem s Vltavou.  Jedná se o vodu téměř stojatou s hojným zastoupením menších cejnů, plotic  a cejnků, tedy závodní trať, která je velmi blízká tomu, co chytáme na Vysočině a Jihu Moravy. Navíc jsme hodně sázeli na zkušenosti našeho teamového kolegy Radka, který je zdejší vodou odkojen. Zadání proto bylo jasné „muž s koženou brašnou nesmí projít, a pokud má na deštníku nápis Preston, tak už vůbec ne“.

Radek několik týdnů před závodem jezdil na trénovat a výsledky byly docela zajímavé, na třiceti metrech ryby braly neochotně a k tomu, aby začaly trochu víc kousat bylo potřeba intenzivní krmení. Oproti tomu na padesáti metrech braly ryby hned a to bez ohledu jak moc a čím se zakrmilo. 

Teoreticky to znamenalo, že čím dál budeme v závodě chytat, tím intenzivněji by měla ryba spolupracovat. Tolik šedivá teorie, ale košatý strom života závodníkova posléze ukázal, že všechno je jinak. Tak jak na většině závodních tratí bere ryba v průběhu tréningů poměrně ochotně, ale v závodu couvne trošku dál a kouše opatrněji, tak na Lužnici bylo vše naopak.

Rybky úvodní závodnické bombardování neodradilo a místo, aby se lekly a odjely do bezpečné vzdálenosti, tak naopak velmi ochotně najely do závodnického pole a s radostí se krmily. Vzhledem k tomu, že neumím přesně chytat na větší vzdálenost, tak jsem se stáhl na cca 35 m, což bylo ve srovnání se závodníky v mém okolí nejdál, nicméně vzhledem k tomu, že jsem si vylosoval D7, tak to nebylo ani vyloženě špatně. Přece jenom uprostřed závodního sektoru, má rybka řadu možností, kam se jít najíst a pokud je závodník o trošičku dál, než ostatní, tak má teoreticky větší šanci nalákat více ryb, než okolní závodníci.  Teoreticky proto, že stejně kvalitní rybář, který bude chytat na 25 metrech zakrmí podstatně přesněji, než ten samý chytající o deset metrů dál.

Na chybně zvolenou strategii doplatil zejména její tvůrce Radek, který vylosoval TOP místo A1. Na takto dobrém losu je obvyklé, že závodník zakrmí spíše blíže, ale maximálně v linii výše situovaných závodníků a pokusí se rybu zastavit. Na dolním fořtu obecně platí, že je dobré naházet krmení víc jak míň a to proto, že ryba se zastaví a je menší šance, že popluje k výše umístěným závodníkům. 

Nicméně Radek skálopevně věřil ve správnost původně vytyčené strategie a zakrmil podstatně dál. Dodnes nevím jak daleko, ale od soupeřů se mi dostalo informace, že hóóódně daleko… Bohužel pro něj i celý náš team dopadl jak Němci v kotli u Stalingradu a jediný závěr co si dovolím veřejně presentovat je ten, že o druhu krmení to fakt nebylo. Moje maličkost zachytala pouze průměrně a Lukáš měl tak mizerný los, že mohl pouze překvapit, což se mu bohužel nepovedlo. 

První den na Lužnici dopadl katastrofálně a ambice na něděli byly na bodu mrazu. Veškeré zbytky nadějí  deklasoval los, který k nám byl druhý den poměrně nepříznivý. Radek si losnul A9, což je na řece hodně špatné a udělat z takového losu výsledek se rovná zázraku, který se bohužel nekonal.  Můj los F3 měl velmi blízko antifřtu a výsledek šlo udělat pouze s hodně dobrou strategií. Já jsem se rozhodl chytat na klasické vzdálenosti necelých třiceti metrů a i když mi ryb šplouchalo ve vezírku hodně, tak byly samé malé a na nic lepšího než sedmičku v sektoru to nestačilo.  Oproti tomu Rosťa Nerad vykouzlil na antifořtu F1 takový malý zázrak a s osmnácti kilogramy velkých cejnů dělal dvojku v sektoru.

Z našeho teamu měl v druhém kole slušný los na C5 pouze Lukáš, nicméně rychlostní chytání většího množství ryb není jeho silná stránka a taky se projevilo to, že na ryby chodí tak akorát o závodech a je prostě nevychytaný.

Ve výsledku tak druhé kolo první ligy 2013 pro nás dopadlo ještě hůře než kolo první a právem jsme postoupili na konec ligové tabulky. S takto špatným umístěním už ale není co zkazit a tak jsme se rozhodli jít hlavou proti zdi a prorazit na Mušově. To znamená na vodě, kde se obvykle chytá hodně daleko, což ani jeden z nás pořádně neumí.

Zavolal mi kamarád Jirka, zdali bych mu nevykecal nějaké super tajné informace o našem prémiovém působení v první lize a nepomohl mu tak v začátcích, když už se jim podařilo tu divizi vyhrát. Vymlouval se na manželku, děti i souseda Plyna, ale s bystrostí lišky Bystroušky jsem pochopil, že mu ani tak nejde o to, jak se loni dařilo nám, ale spíš se jedná o rafinovaný způsob, jak získat v letošním ligovém klaní nějaký ten bodík navíc a poslat nás zpět do divize, kam zaslouženě patříme.

Protože jsem člověk komercí nezkažený, dobrého srce a pozvání na pivo nelze považovat za úplatek, tak jsem mu slíbil, že za pár panáků mu vyslepičím i to co nevím. Po prvním návalu filantropie jsem ale došel k závěru, že mu to trochu ztížím a pracně nabyté informace zveřejním jako podklad pro studium dalších generací feedrařů.

První feederový ligový závod roku 2013 měl označení Vltava – Vraňany, ale aby to nebylo tak jednoduché, tak se konal pod obcí Dušníky nad Vltavou. V těchto místech je Vltava poměrně široká řeka s obvyklým průtokem okolo 100 [m³s^-1]. V době konání závodů ale došlo v důsledku srážek na horním toku řeky ke kulminaci okolo 200 [m³s^-1], tj. dvojnásobku obvyklého průtoku.

Prostě situace, na kterou jakožto rybáři odkojení moravskými potoky a říčkami absolutně nejsme připraveni. Nic na tom nezměnilo ani to, že na stejném revíru se o týden dříve konala divize, jíž jsme se aktivně zúčastnili.

V prvním ligovém kole jsem vylosoval E6, což mi připadalo jako relativně dobrý los. Vzhledem k tomu, že místo hned nade mnou si vylosoval Radek Černý, tak začala klasická teamová hecovačka ve stylu „Radynek nesmí projít“. Uvedené hecování a zejména moje malá zkušenost z chytání na podobně tekoucích řekách byla příčinou toho, že jsem se držel při břehu a obdobně jako Radynek zakrmil na cca 18-ti metrech.

 Jednalo se o hodně proudný, relativně mělký a pocitově spíše kamenitý úsek řeky. Krmítka o hmotnosti 80g měla tendenci občas poskočit a dnes bych zvolil alespoň 100 gramová. Vzhledem k tomu, že můj nejvýkonnější prut byl Antares heavy  s odhozovkou do 110g, tak jsem si, vzhledem k výraznému přetížení prutu, troufl použít jenom zmíněných 80 gramů a k tomu poměrně malé feederové košíčky.  

Šetrnost k prutu se mi sice vyplatila a Antares naštěstí vše přežil ve zdraví, ale rybám jsem se s malými dávkami krmení příliš nezavděčil. První čtyři hodiny jsem neměl ani potah a ani vycuclé červy nebo jiný náznak zájmu ryb. V páté hodině jsem měl záběry dva, z čehož při první rybě jsem urazil forpas o potopený kámen a druhou rybou byl pěkný jesen, který mě zachránil od absolutního propadáku.

Teamem zadaný úkol jsem sice splnil, ale radost z devátého místa jsem měl pramalou. Obdobně bídně se vedlo i teamovým kolegům a celkový součet 26 nás po prvním dnu usadil na samý chvost tabulky.

S dnešními zkušenostmi bych po prvních dvou hodinách bez záběru nekompromisně překrmil o cca 15 metrů dál a zkusil bych obě zakrmená místa střídat. Další důvod, proč se rybám na mém místě nelíbilo, byl pravděpodobně ten, že jsem díky malým košíčkům krmil velmi málo a navíc s největší pravděpodobností většina krmení rychle odplavala pryč.

K tomu mi tehdy scházela nejenom odvaha a zkušenosti, ale také prut kategorie extra heavy, který by dlouhodobě snášel zatížení velkými těžkými krmítky.

V neděli jsem vylosoval A7, což je na řece jeden z nejhorších losů. S rozhodnutím, že horší než v sobotu už to být nemůže, jsem se odhodlal změnit strategii. Do krmení jsem tentokrát nepřidával samotnou hlínu, ale důkladně ji opepřil liantem. Vzniklá hmota se dala uplácat do struktury koule, která po vhozená do kýble s vodou držela tvar a nehodlala se rozpadat.

To mi ale nezabránilo podstatnou část obsahu kýble vyházet do vody a do zbývající části přidat červy v množství více než malém, takže vesele rozbíjeli i tyhle koule kitu. Dále jsem se rozhodl použít nejtěžší pro mě dostupné krmítko o váze 120 gramů a jít s ním na hranici třiceti metrů.

Po první hodině bez záběru mi ryby postupně najely a s přestávkami se mi je dařilo odchytávat po celou dobu závodu. Dodnes nevím, jak by se na nedělní krmení tvářily ryby v sobotu, ale v neděli jim jílovité bábovičky plné červů velmi chutnaly.

Výsledkem bylo desetkrát větší množství ryb oproti sobotě a krásné třetí místo v sektoru A. Radek přidal druhou trojku a Lukáš potěšil pětkou. Ve výsledku tak Vraňany dopadly podstatně menší katastrofou, než jak jsme po prvním dnu předpokládali.

S odstupem času bych své zkušenosti z prvního většího chytání na proudné řece shrnul do následujících bodů:

1. Není podstatné, jaké krmení rybář míchá, ale jak je do vody dopraví a hlavně udrží v místě loviště. To jestli je na pytlíku nápis Senzas, MVDE nebo Lorpio nehraje žádnou roli.
2. Slepě kopírovat jakékoli vzory je chyba. Pokud se budete držet toho, co máte odzkoušené a čemu věříte, tak nemůžete dopadnout hůř než průměrně.
3. Každá voda potřebuje svoje. Zkoušet provozovat na Labi nebo Vltavě jemné feedrování je nesmysl. Slabé forpasy, lehká krmítka a citlivé pruty zde nic prospěšného nepřinesou a naopak se s nimi dá hodně pokazit.
4. Podcenění důkladného seznámení s revírem se může výrazně nevyplatit. Testování předem nevyzkoušených věcí v průběhu závodu, je nejlepší cestou k tomu, aby rybář v závodě nezachytal.