Tondův deník o mřenkách

Přelom roku je pravidelně obdobím bilancování a i já bych se rád zastavil u toho, co se našemu KMK feeder teamu v loňské závodní sezóně povedlo. Věci, které se nepovedly, budu veřejně šířit zejména směrem k mé osobě, neboť pomlouvat druhé se nemá a taky nemusím mít ve všem pravdu.

V loňském roce jsem se z hlediska závodního feederu zaměřil zejména na dvě věci. První bylo posílení technických schopností, tj. zejména rychlosti, proměňování záběrů, přesnosti nahazování a vůbec schopnosti nahodit na vzdálenost větší než 50 metrů. V zásadě jde o to, že chci mít techniku lovu vypilovanou na srovnatelnou úroveň s českou špičkou. Není nic horšího než si nalosovat dobré místo s velkým množstvím ryb a pak udělat namísto jedničky třeba pětku jenom proto, že je člověk kopyto.

Světová špička je z hlediska techniky lovu vyrovnaná a mezi jednotlivými závodníky jsou minimální rozdíly. Oproti tomu v rámci české feederové první ligy panují stále značné rozdíly, a tak se lze často setkat s tím, že závodníci technicky zdatnější si vylosují horší místo, ale relativně v klidu přechytají závodníky s lepším losem.

Z mého pohledu je technická vyspělost podmínkou nutnou, nikoli však postačující. A proto druhý parametr, na který jsem se loni zaměřil, bylo absolvování co největšího počtu závodů. Jedná se o to, že dobrý závodník se od toho průměrného odlišuje zejména tím, jak reaguje na různé situace v průběhu lovu. Tato „schopnost reakce“ se nedá získat nějakým drilem, ale musí být z části rybáři vrozená a zčásti ji lze získat dlouhodobou praxí v lovu ryb na různých typech vod.

Z hlediska získávání znalostí a praxe jsem se loni snažil odchytat vše, co jen šlo. Proto jsem byl na všech ligových závodech, obou Grand Prix i na MiČR. Věnoval jsem se ale i méně prestižním závodům, jako jsou krajské přebory, Awashima cup, nebo některé guláše. Pro rok příští plánuji v nastoleném trendu pokračovat, chtěl bych opět absolvovat všechny bodované závody, ale chci laťku posouvat stále výš, a proto plánuji namísto gulášů navštívit nějaké více konkurenční mezinárodní závody.

V rámci bodovaných závodů jsem měl loni značně nevyrovnané výsledky a stále platí to, že se mám dost co učit.

První ligový závod se loni konal 24-25.5. na řece Lužnici nedaleko jejího soutoku s Vltavou. Jedná se o širokou pomalu tekoucí řeku, která je poměrně slušně zarybněná. Na závod jsem se vyloženě těšil a mé ambice byly podstatně výše, než posléze odpovídalo výsledkům.

 Pro začátek jsem si vylosoval neutrální D3 a s předsevzetím, že horší výsledek než 5 se nepřipouští, jsem zahájil přesun na místo. Na tomto revíru jsem již chytal v roce 2013, a proto jsem předpokládal, že vím, do čeho jdu. Připravil jsem si proto 3 pruty medium a jedno heavíčko. Media jsem zaklipoval na přibližně třiceti metrech a heavíčko zůstalo bez klipu s tím, že když to nepůjde, tak to zkusím nahodit tak daleko, jak si budu troufat.

Při usazování bedny a připravování všech propriet jsem stihl zaregistrovat, že napravo sedící Jirka Denemarek i Láďa Hrabal klipují na podobné vzdálenosti. Radek Štěpnička sedící vlevo klipnul o kousek dál, ale tím jsem se nenechal znervóznit a poctivě zakrmil na zvolené vzdálenosti. Ze začátku se v rozsahu mnou viděného závodního pole nic moc nedělo a tak jsem zůstával klidný a s důvěrou zkoušel různé nástrahy. Postupně začaly najíždět drobnější ryby a vypadalo to, že závod nebude o nějakých velkých vahách.  Pak ale Radek zapřáhl a zdolal slušného kapra, čímž nám ostatním slušně utekl. Další okolní závodníci ale chytali drobnější rybu a pocitově mi připadalo, že se držím v průměru.

Pak ale Láďa Hrabal překrmil do dálky a po nějaké době začal tahat větší ryby. Zkusil jsem proto jít taky dál a zakrmil heavíčkem cca na 55 metrech. Nicméně v dálce se nic moc nedělo a vedle sedící Jirka Denemarek stále chytal ty svoje drobné rybky. Tím mě znervóznil natolik, že jsem se vrátil na původních třicet metrů. Mezitím Láďa Hrabal vymyslel něco, co přimělo větší ryby kousat nejenom vzadu, ale také na kratší vzdálenosti a nezadržitelně nám tak začal ujíždět. Vedle sedící Jirka se na poslední hodinu posunul tak o 5 metrů dál a světe div se, nakonec se mu podařilo chytit i pár větších cejnů, díky nimž udělal slušný výsledek. Já jsem zabedněně zůstal na zakrmených třiceti metrech až do hořkého konce a výsledných 7 kg znamenalo ostudnou devítku. Naštěstí závodní feeder je sport teamový a Radek Křenek dělal na E2 skvělou jedničku a Lukáš Man vydoloval z B9 slušnou čtyřku.

Pokud bych měl shrnout chyby prvního dne, tak zcela určitě bylo potřeba aktivněji reagovat na situaci u vody. V okamžiku kdy bylo zřejmé, že větší rybě se ke břehu moc nechce, tak zkusit lépe spočítat, zda v malých rybách se dá udělat rozumný výsledek. V tom by hodně pomohl břehař, který je schopen obsáhnout celý úsek. Oproti tomu závodník zvládá v průběhu lovu sledovat jenom své blízké okolí, a pokud se něco děje v druhé části sektoru, tak to nemusí vůbec zaregistrovat.

Večer se mi podařilo zjistit, že většina těch, kdo byli tento den úspěšní, chytala poměrně hodně daleko a vytvořila si tak své vlastní krmné místo, kde méně konkurovali okolní závodníci. Zcela evidentní bylo to, že větší rybě se ke břehu nechtělo, kdežto na vzdálenosti 50 metrů (a větší) se dala chytat poměrně úspěšně.

Další problémový faktor byl ve zvoleném krmení a způsobu jak jej dopravit na zakrmené místo. Tímto se musím omluvit Radkovi. Jeho krmení s krycím názvem „ryboplaš“ se na Lužnici velmi osvědčilo a fungovalo prokazatelně lépe než moje jedy od Senzasu.

Další kritický faktor spočíval v tom, že preferuji chytání s těžšími krmítky, což je na Lužnici evidentně špatně, protože dno je pokryto poměrně silnou vrstvou bahýnka a těžší krmítko vtáhne krmení do bahna, kde se rybám hůře hledá. Při této příležitosti se také zavazuji do budoucna více zkoušet mrtvé červy. Odmítám sice věřit tomu, že na běžné vodě se zavrtávají červi do bahna, ale na Lužnici pravděpodobně docházelo k tomu, že pohybující se červ do měkkého bahna přirozeně propadal.

Druhý den jsem si vylosoval F6, což je los který nemám rád. Oproti místům blízko fořtu (zde vlevo) máte jen malou šanci uspět a závodníci vpravo zkoušejí různé extrémní kousky, protože se špatným losem se v krajním sektoru obvykle uspět nedá. I pro mě se jednalo o situaci, kdy nemělo význam chytat na standardních 30 metrech, a proto jsem všechny pruty hned od začátku zaklipoval na 45 metrů, což bylo v té době moje maximum z pohledu rozumné přesnosti zakrmení.

Napravo sedící Jirka Vitásek šel přirozeně o dalších 10 metrů dál, ale potěšili mě kluci vlevo, kteří se drželi o něco blíž a dali mi tak slušnou šanci přilákat rybu z volné vody. Ryba celkem spolupracovala a ze závodu jsem měl dobrý pocit. Na fořtu sedícího Láďu Hrabala jsem samozřejmě neuměl ohrozit, ale další tři mezi námi sedící závodníci měli váhu menší. Nakonec z toho byla až sektorová čtyřka, protože napravo sedící Honza Prepsl a Kája Staněk zachytali vzhledem k losu přímo famozně. Díky borovici, která mi bránila ve výhledu, jsem si vůbec nevšiml, že tahají větší množství ryb a do teď nevím, jak se jim to vlastně povedlo. Holt jsou to kluci šikovní.

Druhý den tak pro mě dopadl spíše průměrně a spolu s katastrofálním výsledkem prvního dne to znamenalo spolknutí hodně hořké pilulky. Radost mi ale udělali spolubojovníci, díky nimž náš KMK feeder team celkově skončil na velmi dobrém šestém místě.

Druhé kolo se konalo na známém úseku řeky Vltavy ve Vraňanech. Velké proudné řeky chytat neumím a Vltava krátce před závody tekla opravdu hodně. V pátek těsně před závodem navíc došlo k tomu, že hrázní na vltavské kaskádě uzavřeli stavidla a z rychle proudící řeky, kde 100g krmítko plavalo přes sektor plynulým kraulem, se stal během několika málo hodin skoro stoják. Ryba na to zareagovala hromadnou stávkou a odmítala cokoli pozřít. Mé tři chycené rybky (cejn, plotice a hrouzek) se rovnaly výhře v loterii.

Když se po zvážení okolní závodníci ptali, jak se mi to povedlo, tak jsem po pravdě odvětil, že fakt netuším. Asi štěstí na los, protože v sympatické vzdálenosti cca čtyřiceti metrů se mi podařilo na dně náhodně natrefit na cosi měkkého, v čemž krmítko trochu vázlo, ale odlišovalo se to od kamenitého dna, které bylo blíž i dál.

V každém případě se mi nepodařilo vymyslet nic zázračného, což se prokázalo následující den. Byť jsem zkoušel všechny možné fígle, tak jsem na F1 skončil s nulou. Naštěstí stejný kulový chytila i většina dalších lidí v mém sektoru a tak z toho nakonec byl relativně rozumný výsledek 6,5.

Třetí ligové kolo se odehrávalo na Mušovských jezerech, konkrétně na Dyji 7 nedaleko Pasohlávek. Jedná se o můj nejoblíbenější závod, kde si obvykle pěkně zachytám. Pro první den jsem si nalosoval velmi slibné A2. Na fořtu sedící Petr Reichert se mi sice celý závod snažil zkazit dobrou náladu, ale v poslední hodině jsem mu několika velkými cejny sebral vítr z plachet a udolal jej o pouhou jednu rybu. Oba dva jsme vážili téměř třicet kilo a osobně si myslím, že jsem měl výhodu hlavně v krmení, které vyloženě chutnalo větším cejnům, kdežto Petr měl ve výsledku celkově větší počet menších ryb. Zajímavé bylo, že teamoví spolubojovníci udělali se stejným krmením výsledek 8 + 10. Kluci těm mnou namíchaným jedům evidentně moc nevěřili.

Druhý den mě los poslal na C7, což je oblast s mělkou vodou a kamenitým dnem. Ani jedno cejnům nevyhovuje a obvykle s takovým místům vyhýbají. Navíc mi los přihrál do sektoru i Jakuba Šabatu, což je mistr v hodu do dálky s feederovým prutem. Já jsem se do žádných divočin nepouštěl a spolu s vedle sedícím Radkem Štěpničkou v klidu zakrmil na padesáti metrech.

Žádní větší cejni se okolo mě nechytali a tak jsem zkoušel na dvě pinky chytat drobné rybky. Na takto velkou vzdálenost jsem sice proměnil každý pátý záběr, ale rybky ve vezírku pomalu přibývaly. Občas jsem cvičně zkusil nahodit bago hnojek, ale dlouho se nic nedělo. Nakonec se jeden slušný cejn spletl, což spolu se dvěma „polovičními“ rybami znamenalo šanci na rozumný výsledek.  Ani Čabi se v dálce nedočkal rozumných záběrů, a tak se posléze stáhl na naši vzdálenost. V konečném součtu jsem měl velké štěstí a mých 5160 gramů znamenalo dvojku v sektoru, kdy mě jen o 120 gramů následoval třetí Kája Staněk.

 Z pohledu KMK teamu jsme na Mušově udělali jen průměrný výsledek. Celkové jedenácté místo v teamech ale znamenalo slušný střed tabulky a reálnou šanci, že před posledním kolem se nebudeme muset bát sestupu.

Závěrečné kolo první feederové ligy se konalo poslední zářijový víkend na údolní nádrži Hracholusky. Na základě zkušeností z předchozího ročníku jsme očekávali, že se bude chytat hodně daleko. Skutečnost ale překonala moje očekávání.

Hracholusky jsou závod, kde z hlediska strategie lovu nelze nic moc vymyslet. Ryba je odjetá na hloubce a závodník tam buď dohodí, nebo má smůlu.  Na závod jsem se připravoval poměrně hodně dlouho dopředu a snažil se získat náskok před konkurencí. V průběhu tréningů jsem zkoušel chytat na vzdálenosti 80 metrů, ale nebylo ono. Proto jsem se nakonec rozhodl „chytat na jistotu“ a zakrmil jsem na relativně bezpečných sedmdesáti metrech. I to je velká vzdálenost a v průběhu závodu jsem měl reálný problém udržet koncentraci a celých pět hodin házet alespoň trochu přesně.

První den jsem vylosoval C4, což je mělká písčitá kosa. Kromě ouklejí zde nebyla ani šupina, ale já jsem věřil, že ryby přijedou. Na vzdálenosti 70m jsem zakrmil já a o dvě místa nalevo sedící Láďa Chalupa. Oba dva jsme čekali na plotice a cejny. Bohužel nepřijeli. Mojí jedinou výhodou bylo to, že jsem přestal čekat o něco dříve a nachytal kilo a půl ouklejí, což ve výsledku znamenalo rozumné páté místo v sektoru.

Na druhý den jsem si vylosoval A1, což by všude jinde znamenalo výhru v loterii. Na Hracholuskách se ale jednalo spíše o horší místo, což potvrdil Kája Staňek, který zde první den dělal 9. V oblasti okolo 50 ti metrů bylo větší množství vázek, o které se hodně ryb ztratilo. Zůstal jsem proto na svých 70-ti metrech, což je moje aktuální maximum, pro relativně přesné chytání.

Vedle mě seděl Láďa Hrabal, kterého vždy rád uvidím v mém sektoru. Jedná se o jednoho z nejlepších českých závodníků. Bylo vidět, že oproti předchozímu ročníku hodně trénoval přesné nahazování do dálky. Zakrmil minimálně o 5 metrů dál a v reálu chytal daleko přesněji než já. Za technicky zcela skvělý výkon si oprávněně připsal jedničku v sektoru. Na mě zbyla sektorová trojka, když jsem musel smeknout také před Honzou Ouředníčkem, který chytal snad ze všech nejdál.

Celkově byl pro nás minulý rok obdobím stabilizace, kdy jsme si celkovým třináctým místem potvrdili, že do první ligy patříme. Pro rok letošní nás čeká celá řada změn a příležitostí. Nově ustanovená druhá liga znamená, že bude sestupovat daleko více teamů. Naše loňské umístění ve středu pole tak nebude znamenat klid a pohodu, ale tvrdý boj o záchranu.